Ombudsman do každého domu

Již od dob po sametové revoluci, kde se v souvislosti s budováním občanské společnosti vyrojila různá občanská sdružení a neziskové organizace všeho druhu, vám jejich představitelé v různých obměnách tvrdí totéž. Tvrdí, jak vše funguje, jak mají nad všemy ,ústavy omezujícími svobodu jednotlivců` dohled, jak do nich nacpali peníze, jaké zářné perspektivy klienty čekají, a jak je vše v pořádku. Asi nechcete, abych vám i já lhal. Téměř vše je špatně.


K relevantnosti zde vyřčených informací

Nechci, aby tento článek vyzněl pateticky. Nestylizuji se do role ,,obyčejného člověka,“ který přináší, jak se tak na internetových a zdarma poskytovaných blozích píše „pravdu“ o čemsi, zpravidla citově zabarvenou a bez uvedení zdrojů, antitezí, syntézy. Naopak. Chci tento článek pojmout jako takovou parodii na zprávu o fungování unie a chci být vnímán jako spojka mezi světy zdravotně postižených a světem střední a vyššít řídy. Mám totiž možnost vidět do obou. Na jednu stranu mám spoustu zdravotně postižených přátel a sám jsem zdravotně postižený, ale současně jsem právník (pozn.: jsem ,,pouze“ student magisterského oboru Právo), jednou možná i sociolog, byl jsem stážistou na pražském Městském soudě, spolupracuji řadu let na přípravě jednoho mezinárodního festivalu, byl jsem gymnaziálním učitelem a dnes pracuji v právním oddělení jedné obrovské technologické společnosti a věnuji se lektorství v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Žiji tedy rozkročmo v obou těchto světech. A zejména s ohledem na své obory studia vám mohu poskytnout, věřím, objektivní vhled do problematiky.

Nová budova Úřadu veřejného ochránce práv – Údolní 39, Brno

Ani práva z kategorie základních lidských práv se mnohdy nedodržují

Pokud chcete poznat, jak vypadá skutečný život v dětských domovech, internátech škol pro tak či onak handicapované, či podobných zařízeních, máte dvě možnosti. Buďto se stát klientem (nedoporučuji), nebo pátrat po informacích na vlastní pěst. Nikdy nespoléhejte na veřejné informace. Je to jako ptát se dítěte v dětském domově zda není ponižováno dětmi nebo personálem, když bude rozhovoru přítomna tamní výchovatelka nebo sociální pracovnice.
Už v 60. letech 20. století psal Erving Goffman ve své knize Asylums (česky Azyly) o životu v takových zařízeních. Pokud si říkáte, že od 60. let muselo dojít k posunu v otázce přístupu k pacientům, velice se mýlíte. V této souvislosti přišel Goffmann s pojmem ,,totální instituce.“ Souhlasím s ním v plném rozsahu.
Takováto zařízení, kterým pro zjedodušení pro účely této statě říkeme ústavy omezující svobodu klientů, zkráceně „ústavy,“ jsou místa dokonale využívající domnělé nutnosti oddělit tato místa od okolního světa zamčenými dveřmi, ale mnohdy i mřížemi a ostnatým drátem (bez přehánění). V podstatě se pak tyto ústavy blíží věznicím. Ale….

Ale

Problém č. 1: Neexistující kontrolní dohled

Ale zatímco ve věznicích máte profesionální sociální pracovníky, profesionální a přísnými testy vybíraný personál a dohled renomovaných, často mezinárodě působících, neziskových organizací, které se věnují výhradně jen sledování úrovně lidských práv vězňů, v mnou popisovaných ústavech toto vše bohužel nemáte. Za pomyslnou, ale de facto skutečnou vězeňskou zdí takového ústavu, se pak mohou odehrávat zcela neuvěřitelné věci. Ostatně tento text píši i proto, abyste se o těchto praktikách dozvěděli a nejlépe i uvěřili a učinili přítrž.

 
Problém č. 2: Na výchovná zařízení s právem omezit svobodu klientů či pacientů si hrají i zařízení, která jimi být nemají

Typickým příkladem jsou internáty škol. Každý, i zdravý, člověk, který prošel školním internátem, byť takových zařízení dnes už ubývá, vám, myslím, dá za pravdu, že se i v nich setkal v některých ohledech s ponižováním ze strany personálu a v některých věcech i fakticky neomezenou mocí ze strany vedení.
Tím spíše je pak situace horší v internátech škol pro zdravotně handicapované.
Je to způsobeno především tím, že jedná-li se o postižené děti, může vedení ,,projít“ nastavení vnitřního řádu i poměrně přísně s odůvodněním většího dohledu nad údajnou bezpečností klientů. Dále je důvodem především odvolávání se na odpovědnost personálu za svěřené klienty, což je z právního hlediska nesmysl, zejména u osob starších 18 let bez omezené svéprávnosti, a především pak právě fakt, že se jedná nejen o postižené, ale navíc o postižené děti, nebo tzv. osoby blížící se věku dětí.
Na dením pořádku v takovém internátu je, že:
• pracovníci se jmenují vychovatelé a vychovatelky, přičemž zpravidla jsou to ženy, byť mají dohled i nad chlapci a dospělými muži,
• vychovatelé klientům tykají ale oni jim musí vykat,
• vytváří se například tzv. internátní řád, ve kterém se používá přímo vězeňská terminologie – běžně se v nich setkáte s pojmy jako vycházka, zákaz vycházky, povinná studijní doba, večerka, noční klid.
• V předchozích bodech uvedené praktiky se používají i proti klientům starším 18 let, a to včetně toho v kolik musí jít spát, že se v noci nesmí zvednout z postele a jít na toaletu (to nemají ani vězni), že musejí žádat o vycházky [ano, žádat! – myslím, že by je neměli ani oznamovat] a že jim může být vycházka zakázána.
Zde nelze nezmínit, že to vše dle mého skromného úsudku a mého výkladu ustanovení odporuje i samotné Ústavě a Listině základních práv a svobod a dalším právním předpisům České republiky, zcela jistě minimálně u svéprávných klientů.
Problém č. 3: Neinformovanost či dokonce souhlas s těmito praktikami ze strany veřejnosti a nemožnost se dovolat pomoci

Můžete v tom spatřovat vinu klientů, že se neberou za svá práva. Ale buďte k sobě upřímní.
Pokud budete klientem takového ústavu a budete vědět, že vaši příbuzní sdílí většinový názor, že vy jako například jen tělesně postižená a dle zákona plně svéprávná osoba musíte mít přísnější režim, musíte žádat o vycházky a musíte poslouchat na slovo personál, byť jste třeba vysokoškolsky vzdělaný a personál nikoli, no a pokud budou vaši příbuzní navíc i přesvědčeni o tom, že jste tam spokojeni, respektive že tam musíte být spokojeni, protože se přeci o vás ,,tak hezky starají,“ tak si budte jisti, že se nedovoláte pomoci. Prostě nedovoláte. Vysvětlením zde nemusí být jen to, že se klientům zabaví mobilní telefony, ale třeba i to, že pokud už byste se dovolali na tísňovou linku nebo linku důvěry, budou operátoři velmi opatrní a pokud je nedokážete ihned přesvědčit, že nejste mentálně labilní pacient a opravdu je vám činěno příkoří, hrozí vám, že tito operátoři si nejdříve prověří situaci. No a jak jinak než tak, že sami nebo prostřednictvím nějakého orgánu kontaktují vedení, které se dříve nebo později dozví, že podnět byl od vás a které se vám samosřejmě pomstí. Ano, nefunguje to. Jak jsme si již popsali, oni bez státní kontroly přeci plně rozhodují o každém detailu vašeho života, o tom, co smíte a nesmíte, v kolik musíte jít spát a nesmíte se ani hnout z postele, či o tom, kdy a před kým, byť nekvalifikovaným a opačného pohlaví, se musíte svléknout do naha.

Jak jste si všimli, v textu užívám jak slovo ,,klient,“ tak slovo ,,pacient“, podle toho, o kterém ústavu se bavíme. Mělo by však platit, že pacient je o označení pro osoby ve zdravotnických zařízeních a navíc je archaické, protože již dnes zákon o poskytování zdravotních služeb hovoří o klientech a vztah lékař-pacient se má transformovat na vztah lékař-klient. Bohužel v těchto totálních institucích je klient vlastně pacientem, pacientem bez práva o sobě rozhodovat.

Konec problémů? Je v nedohlednu

Některé nemocnice, pojišťovny či velcí zaměstnavatelé již začínají zavádět funkce ombudsmana. To je jistě chvályhodné, ale podíval jsem se na internet a ve všech nalezených případech šlo o zaměstnance této právnické osoby. No netřeba dlouze vysvětlovat, že je to vůči zaměstnavateli jasný střet zájmů v neprospěch osoby, která se domáhá pomoci ve věci špatného postupu oné společnosti, nebo instituce. 
Rád bych se dožil doby, kdy bude zřízena po vzoru státního zastupitelství soustava ochránců práv. 
Jediná převažující námitka, která se mi vůči tomuto přání opakovaně dostává, zní zhruba takto: ,,Člověk by při problémech měl oslovit advokáta, od čeho máme soudy. Ombudsman přece nezapadá do našeho justičního systému.“ Jenže sami víte, jak u nás justice funguje. České soudy nestíhají, a přesto jsou druhé nejrychlejší v Evropě, právní jistota v našem právním řádu není zrovna největší a zkrátka české právo není dostatečně textualistické. To stručně řečeno znamená, že pokud vám někdo zasahuje do vašich práv způsoby, jaké jsem popsal výše, nemáte jistotu, že pokud půjdete do soudního sporu nebo jen třeba správního řízení vůči nějakému pochybení provozovatele, že vyhrajete. Je to asi jako když vás vyzve k šachové hře člověk, s kterým jste ještě šachy nehráli, a vy nevíte, jestli vás třeba nemůže porazit. A prostě do takové hry nepůjdete. A to taková partička šachu asi není spojena s tolika výlohami a psychickou a společenskou újmou v případě prohry jako právě soudní řízení.
Proto je mým cílem, aby byla vytvořena soustava úřadu veřejného ochránce, a dále, aby byla zřizována mimořádná místa ombudsmanů v úřadech a institucích v tomto směru rizikových, rozumějte, kde lze s velkou pravděpodobností očekávat excesy popsané v úvodu článku, typicky některá zdravotnická zařízení, věznice, internáty, domy pro seniory a zdravotně postižené, a tak dále. Samozřejmě, že by tito řekněme mimořádní ombudsmani nemuseli sedět 24 hodin v každé větší nemocnici, uvědomuji si finanční náročnost, ale stačilo by, aby byli v případě potřeby alespoň na telefonu a byli tak geograficky dostupní, aby se v nějaké rozumné době mohli do nemocnice osobně dostavit a zhodnotit na místě stav. Ostatně už dnes mají poskytovatelé zdravotních služeb povinnost při použití takzvaných omezovacích prostředků vyrozumět soud. Pokud je to menší nemocnice a je 60 kilometrů od krajského města, v kterém je nejbližší soud, myslíte, že to je efektivní systém? Já tedy ne.
Proto chci funkci ombudsmana do každého takového zařízení. Ombudsman blíže lidem, lidé blíže právu.
Doplnění

So 25.4.2015:
Dostalo se mi pár vzkazů, -diskuse samozřejmě nečtu a vypínám je jako každý slušný člověk- ve kterých mi bylo rozporováno, že internáty pro zdravotně postižené studenty nejsou kontrolovány a pročř jsem se zaměřil právě na ně. Začnu od konce. Zaměřil jsem se na ně, protože o podmínkách v domovech pro seniory se naštěstí už píše a tu a tam se o nějakém, excesu, no alespoň závažnějším excesu, dozvíte. Jde-li o tzv. státní dohled v internátech uvedl bych asi tolik, že delegaci z MŠMT, která si vypije s ředitelem školy a vedoucí vychovatelkou kávu (vychovatelé jsou hojní asi jako zdravotní bratři) a nanejvýše tato návštěva, které ani nejde říkat inspekce, zkontruluje zda se převléká povlečení každé dva týdny, zkrátka za dostatečný dohled nepovažuji. Řeší obdobné provozní věci jako výměna lůžkovin, zpravidla dotýkající se hygieny, ale na vnitřní předpisy se nepodívají a s klienty se nesetkají. Vycházím ze zkušeností z dvou takových zařízení, které  jsem navštívil a z dalších informací sice z druhé ruky, kdy ale zdroj považuji za důvěryhodný.